Violoncello - noty pro cello, škola hry na cello
Vyhledat podle |
|
| Název: | |
| Hledat v popisu: | |
Violoncello (Z Wikipedie, otevřené encyklopedie)
Violoncello, zkráceně také cello je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: C, G, d, a, tedy o oktávu níže než viola.
Popis
Název nástroje je odvozen z italského slova violoncello, což znamená malá basová viola. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v ostatních žánrech, především v populární hudbě. Violoncello je notováno v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i houslový klíč a méně často tenorový klíč. Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně cellista.
Stavba
* Délka trupu: 750-760 mm
* Výška lubů: 111 mm
* Délka chvějících se strun: 690 mm
* Průměr strun: 0,8 – 2 mm
* Délka smyčce: 710 – 730 mm
Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončený gumovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako housle a viola je horní deska violoncella vyráběna ze smrkového dřeva, luby a spodní deska z javorového. Nejlevnější nástroje mívají obě desky vyrobené z laminátu, naopak některá moderní cella se vyrábí z plastu vyztuženého uhlíkovým vláknem.
Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro cello typický vřelý tón.
Podobně jako u houslí existují i menší varianty violoncell pro výuku dětí. Lidé menší postavy také často používají sedmiosminové cello, které je o něco menší, a tím umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách.
Vývoj
Violoncello je nejnižší z rodiny houslových nástrojů (čili těch, které se vyvinuly z nástroje viola da braccio). Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny; dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737).
Zvukové vlastnosti
Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu. Následné charakteristiky jednotlivých strun mohou být samozřejmě subjektivní, na každého posluchače mohou působit různě.
* Struna C je nejnižší a vydává hluboký basový tón. Pro její rozezvučení musí cellista vyvinout relativně velikou sílu.
* Struna G má poněkud světlejší a měkčí tón. Velice často se používá v barokních skladbách při hraní basso continuo.
* Struna d má tón typický pro violoncello: vřelý, poněkud „nosový“, bohatý na vyšší harmonické frekvence. Je velice často využívána v sólových skladbách.
* Struna a vydává světlý, útlý zvuk a je taktéž hojně využívána v sólové hře. Při vyšších polohách zvuk violoncella nápadně připomíná violu.
Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jak je tomu např. v Sonátě pro cello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půtón níž (tedy na H).
Herní technika
Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na cello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.
Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. U violoncella se mimo to používá tzv. palcová poloha, kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.
Důležitá díla pro violoncello
Pro každého cellistu jsou nejdůležitější následující skladby: David Popper - Hochschüle, Alfredo Piatti - Capriccia, Johann Sebastian Bach - Sólové suity, Joseph Haydn - Koncert C dur a D dur a Antonín Dvořák - Koncert h moll.
Virtuosové a významní violoncellisté
Světoví
Jacqueline du Pré [1] · Mstislav Leopoldovič Rostropovič · Paul Tortelier · Boris Pergamenščikov · Pablo Casals · Domenico Gabrielli · Luigi Boccherini · Pierre Fournier · Misha Maisky [2]· Yo-Yo Ma [3] · Janos Starker · Truls Mørk · Apocalyptica
Čeští
David Popper · Jan Škrdlík [4] · Miloš Sádlo · Michaela Fukačová [5] · Josef Chuchro [6] · Daniel Veis [7] · Jiří Hošek [8] · Miroslav Petráš [9] · Vladan Kočí [10] · Jiří Bárta [11]· František Brikcius [12] · Josef Krečmer · Tomáš Jamník · Marek Štryncl . Josef Klíč [13] · Bedřich Havlík .
Nákupní košík