NAVRCHOLU.cz

 

Staňte se našim fanouškem na Facebooku

Zdeněk Šotola: Thin Lizzy - Rockový mejdan se smutným koncem

Zdeněk Šotola: Thin Lizzy - Rockový mejdan se smutným koncem
 
Cena: 299 Kč
KNIHA SE PŘIPRAVUJE
 

Životopis slavné hardrockové legendy. KNIHA SE PŘIPRAVUJE.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

 

Kapitola 1

 

PHILIP LYNOTT

 

    Píše se rok 1964. Po dvoře Křesťanské bratrské školy v irském Dub-linu si vykračuje elegantní panteří chůzí patnáctiletý mládenec vytáhlé atletické postavy, když ho jako blesk z čistého nebe zasáhne výkřik, který dodá jeho kakaově zbarvené tváří ještě temnější odstín: „Hej kominíku, ta tvoje kapela stojí za vyližprdel!“ Nebylo to poprvé, co se o dva roky mladší závistivý drzoun Mick Joyce navážel do charismatického frontmana The Black Eagles, a nebylo by to naposledy, co by tyto jedovaté výpady vůči své kapele Philip Lynott s ledovým klidem ignoroval a kráčel nerušeně dál. Pokud byl zatím terčem Joyceových špílců Philipův zpěv, hudba či hráčská úroveň jeho skupiny, vše bral s klidem. Tentokrát to však ten spratek, žárlící na davy Philipových obdivovatelů a fanynek, se svou rasistickou urážkou přehnal. Poprvé a naposledy. „Poslouchej mně, Joyci, ještě jednou něco takového řekneš, zabiju tě. Lépe řečeno, druhou šanci ti nedám, zabiju tě rovnou, v pátek ve čtyři na hřišti v parku naproti škole.“
    Dva dny před osudovým soubojem se ve školních dílnách, v hodině kovovýroby, opírá s pilníkem o svěrák maličký Brian Downey, Philipův fanoušek, kamarád a sám bubeník The Mod Con Cave Dwellers, a nemůže se dočkat, až zazvoní zvonek, který ho vysvobodí z této navýsost nezáživné výuky. Když tak zrakem bloumá po místnosti, zahlédne na druhé straně dílny v netypicky horečnaté činnosti Micka Joyce, který podle všeho vyrábí něco, o čem by učitel pracovní výchovy ani ostatní spolužáci neměli mít nejmenší tušení. Brian se nahne, aby lépe viděl, a s hrůzou zjišťuje, že si Joyce vyrábí čepel nože, který mu má očividně při pátečním souboji pomoci kompenzovat fyzickou převahu jeho protivníka. V tu chvíli Joyce ucítí na sobě Brianův pohled, prudce se otočí a zraky obou chlapců se na okamžik spojí. Vzkaz, který Brian čte v nasupené Joyceově tváři, doplněný výmluvným gestem pravé ruky, je jasný: „Cekni něco tomu svýmu kámošovi a jsi mrtvý muž!“
    Roztřesený Brian nezahmouřil té noci oko, když v hlavě neustále přemílal dilema, jak z této situace ven – mlčet a riskovat kamarádovo zdraví, což by si musel do smrti vyčítat, nebo promluvit a vystavit se sám stejnému nebezpečí? Když však ráno dorazí nevyspalý do školy, první věc, kterou udělá, je, že vyhledá Philipa a všemu mu řekne. Ten si vše vyslechne s překvapivým klidem, na svého o hlavu menšího parťáka se zazubí svým typicky širokým úsměvem, který mu dokáže tak snadno získávat sympatie u děvčat a přátelství mezi spolužáky, vytáhne zpoza opasku dřevěné pravítko a řekne: „Klídek, mám svůj,“ a než se Brian naděje, pravítko je vejpůl a v Philipově pravici se zaleskne patnácticentimetrová čepel.
    V pátek odpoledne se sejde na místě souboje snad celá škola v očekávání zaslouženého výprasku, jehož se dostane protivnému poťouchlíkovi Joyceovi, který neměl v davu snad jediného příznivce. V okamžiku, kdy se oba duelanti postaví proti sobě, obecenstvo se utiší a napjatou atmosféru prořízne něčí výkřik: „Bez nožů!“. Joyce v tu chvíli zrudne vzteky, vyhledá výhrůžným pohledem Briana, který divoce gestikuluje „to já ne, to já ne“ a neochotně odhazuje svůj nůž stranou. Vzápětí dopadá na trávník dětského hřiště Philipovo pravítko.
    Souboj byl tímto rozhodnut dříve, než začal. Dva přesně mířené údery pravačkou a Philip klečí ležícímu Joyceovi na prsou. Teď musí přijít to, co všichni přihlížející očekávají, ti krvežíznivější už skandují „dej mu, doraz ho!“, slabší povahy se raději dívají stranou. Všichni jsou však za jedno, že má vítěz k tomu plné právo. Ten však namísto očekávaného potupného zdobení soupeřova obličeje monokly a podlitinami vstává a vyzve protivníka, aby udělal totéž. Philip se podívá Joeyceovi upřeně do očí a říká: „Doufám, že si uvědomuješ, že jsem tě teď mohl zabít,“ a podá mu pravici na usmířenou. V tu ránu se parkem rozezní mohutný potlesk dojatých diváků a více než stovka hrdel pochvalně skanduje: „Philip, Philip!“

 

* * *

 

    Irská republika prožívala během druhé světové války díky své neutralitě jisté oživení z deprese, kterou přivodila celosvětová hospodářská krize let třicátých. Vývoz strategických komodit do zemí angažovaných v celosvětovém konfliktu však s jeho koncem nabral strmý pád, a zatímco ostatní evropské, válkou zničené země, prožívaly hospodářský vzestup při obnově svého průmyslu a infrastruktury, Irsko čelilo vysoké nezaměstnanosti, která v průběhu čtyřicátých a padesátých let vyhnala z vlasti patnáct procent celkové populace, zejména do Anglie, do které v polovině roku 1947 zamířila z chudého dublinského předměstí Crumlin i šestnáctiletá Philomena Lynottová, aby zde po absolvování ošetřovatelského kurzu nastoupila do jedné z nemocnic v průmyslovém Birminghamu.
    Když ji na taneční zábavě vyzve k tanci vysoký pohledný, o šest let starší mládenec Cecil Parris, který přišel do Anglie za prací z jihoamerické Britské Guyany, Philomena, či Phyllis, jak jí říkali doma v početné přísně katolické rodině, ještě netuší, jak zásadní význam bude mít tento okamžik pro její další život. Poprvé ve svém životě se také setkává s rasismem, který na rozdíl od Anglie v tehdejším Irsku neexistoval, když zaslechne na svou adresu syčivou poznámku ze strany jedné z tanečnic: „Negromilka!“ Pro mladičkou, nezkušenou a v přísně katolickém duchu vychovávanou dívku, která na černocha v rodném Dublinu nikdy nenarazila a proto byla prosta jakýchkoliv rasových předsudků, to byl šok – copak si nejsme všichni před Bohem rovni? Čím jsem se provinila, když jsem přijala pozvání k tanci od slušného mládence, lišícího se od ostatních pouze barvou pleti, že mi tak nadávají?
    Navzdory negativním reakcím svého okolí se Phyllis do Cecila zamiluje a prožívá s ním intenzívní milostný vztah, který však vyšumí načas do ztracena, když je Cecil pracovně přeložen do Londýna. Krátce nato Phyllis s hrůzou zjišťuje, že je v jiném stavu, a po několika měsících, kdy na ní už začíná být těhotenství znát, je nemilosrdně vyhozena z ošetřovatelské školy. Aby nějak přežila, je nucena vzít za vděk těžké kusové práci ve slévárně automobilky Austin Motors, kde pracuje ještě týden předtím, než 20. srpna 1949 přivede na svět v nemocnici Hallam Hospital ve West Bromwichi nedaleko Birminghamu po šestatřicetihodinovém porodu svého prvorozeného syna Philip Parrise Lynotta, čokoládově zbarveného cvalíka, vážícího impozantních 4,3 kilogramy a měřícího pětapadesát centimetrů.
    Krátce po porodu se na scéně znovu objevuje Cecil, který sežene Phyllis podnájem, což v té době nebylo pro matku s barevným a ještě k tomu nemanželským dítětem zrovna jednoduché, uvážíme-li, že součástí dobových inzerátů nabízejících pokoje k pronájmu byla často jasně stipulovaná podmínka „No Irish, No Blacks, No Dogs“ („Iry, černochy a psy zde neubytováváme“). Cecil dojíždí o víkendech pravidelně z Londýna a mladý pár začíná uvažovat o sňatku, když na jedné taneční zábavě Phyllis náhodně vyslechne na toaletě rozhovor dvou dívek, ze kterého je zřejmé, že srdce otce jejího dítěte zdaleka nepatří jen jí, a od toho okamžiku přestává vidět ve vztahu s Cecilem jakoukoliv perspektivu.
    V následujících dvou letech Phyllis porodí ještě dvě nemanželské děti, o jejichž existenci promluví na veřejnosti až v polovině devadesátých let. Nejprve to byla Philipova o více než rok a půl mladší sestřička Jeanette, jejímž otcem byl bílý americký voják Louis Caldwell, a později téměř o tři roky mladší bratříček Leslie ze vztahu s černým Jimmym Angelem, rovněž příslušníkem amerických ozbrojených sil umístěných ve Velké Británii.
    Stejně jako v Philipově případě obě děti byly nechtěné a oba tyto milostné vztahy skončily odvelením Phyllisiných partnerů zpět do Spojených států. Na to, že je těhotná, Phyllis přišla až po Louisově odletu do vlasti, takže ten se nikdy nedozví, že po něm v Británii zůstala dcera. Žádnou adresu po sobě nezanechal, proč také, když si oba milenci v okamžiku rozloučení velice dobře uvědomovali, že nemůže přivézt domů do Států ženu s černým dítětem do ještě rasističtější společnosti, než byla Anglie na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
    Jimmy Angel stačí ještě svého syna poznat, ale pár měsíců po jeho narození, v okamžiku, kdy se donese na americkou základnu, že má dítě s bílou ženou, ho jeho nadřízení posílají šupem zpět domů do Jižní Karolíny, bašty rasistického Ku Klux Klanu. Později se ho Phyllis pokusila kontaktovat, ale místo Jimmyho jí odpověděla jeho babička dopisem začínajícím slovy: „Ty bílá socko, neopovažuj se mu ještě někdy napsat...“
    Přesně po pěti letech od příchodu do země, která ji slibovala lepší budoucnost, je Phyllis ve svých dvaadvaceti matkou tří nemanželských dětí, z toho dvou barevných, a téměř bez prostředků jak svou čtyřčlennou rodinu sama bez chlapské pomoci uživit. Cecil jí nějaké peníze spíše neposílal, než posílal, skrovná sociální podpora nestačila ani na holé přežití, a tak nezbývalo než si nechávat za úplatu dávat děti hlídat a přitom chodit do práce, a současně být pod permanentním tlakem sociálních pracovnic, které neustále omílaly, aby si uvědomila, že je mladá, má život před sebou a měla by myslet více na sebe - a dát své milované děti k adopci.
    Phyllis je nejprve pevně rozhodnuta se svých dětí nevzdat a bojuje sama ze všech sil o holé přežití. Toto sisyfovské předsevzetí si však začne brzy vybírat svou daň v podobě úbytku fyzických a psychických sil a Phyllis si začíná postupně uvědomovat, že bude skutečně v zájmu zdraví a blaha svých dětí, když se najde rodina, která se o ně dovede lépe postarat. V roce únoru 1953 tak dává k adopci tehdy dvouletou Jeanette manželům, učitelům, kteří z úcty k biologické matce jí změní křestní jméno na Philomenu. Rok a půl poté, v červenci 1954 adoptuje smíšený manželský pár dvouletého Leslieho, který nedávno zázračně přestál onemocnění tuberkulózou, což byl moment, kdy si Phyllis jasně uvědomila, že mu nedokáže poskytnout dostatečnou péči a výživu, kterou by pro svou úplnou rekonvalescenci potřeboval.
    Zde se nabízí otázka, co na to vše říkala její rodina v Dublinu? Co se týče Jeanette alias Philomeny a Leslieho, o jejich narození se Phyllisiny rodiče nikdy nedozvěděli, o Philipově však ví už od jeho tří měsíců.
    Do porodnice Phyllis odcházela z podnájmu u bezdětného manželského páru, který si ji zamiloval a jemuž skutečnost, že čeká nemanželské dítě, nevadila, a dokonce se na něj oba těšili. Tři dny po porodu přispěchali do porodnice dokonce natěšeni, aby si malého Philipa prohlédli, a když spatřili barvu jeho pleti, s hrůzou utekli a poslali do nemocnice všechny Phyllisiny věci se vzkazem, ať už se k nim nevrací. Přímo z porodnice tak mladá maminka s novorozenětem zamíří do domova pro svobodné matky na birminghamském předměstí Selly Oak, kde byla postavena, jako všechny ostatní dívky, které zde skončily v drtivé většině opuštěné a zavržené svými partnery a rodinami, před následující dilema – souhlas k adopci nebo okamžitý vyhazov i s dítětem rovnou na ulici. Jelikož se Phyllis svého syna nechtěla za žádnou cenu vzdát, jeptišky v čele s vrchní sestrou ji přinutili pod hrozbou okamžitého odchodu poslat domů do Dublinu společnou fotografii s Philipem a k ní přiložený vzkaz: „Drahá maminko, přikládám svou fotografii s děťátkem, to děťátko je můj syn a je tři měsíce starý.“ Když Phyllisina matka Sarah dopis otevřela a uviděla fotografii, v duchu si pomyslela: „Ale copak to je za rozkošného černouška s naší Phyllis!“ Když si pak přečetla přiložené řádky, zhroutila se.
    Jakmile se však paní Lynottová vzpamatovala a probrala celou situaci se svým manželem Frankem, rozhodli se vzít dceru na milost a poslali syna Johna, aby zajel do Selly Oak a oba přivezl domů do Dublinu. Phyllis však návrat k rodině odmítá jednak ze strachu z konfrontace s dublinským katolickým prostředím v roli matky nemanželského, navíc barevného dítěte, a jednak ze strachu z možného tlaku rodiny na Philipovu adopci. Navíc se v té době objevuje v domově pro svobodné matky Cecil, který jí sežene bydlení a pomůže i finančně.
    K prvnímu Philipovu setkání s prarodiči tak dochází až po třech letech v Manchesteru, a navzdory Phyllisiným obavám vše proběhlo v pohodě a babička s dědečkem si vnoučka okamžitě zamilovali a znovu své dceři navrhli, aby to v Anglii zabalila a vrátila se k nim domů do Dublinu. Phyllis si však dobře uvědomuje, že by zůstala s Philipem rodičům na krku, jelikož by v chudém Irsku neměla šanci sehnat zaměstnání. S díky proto odmítá a bojuje dál sama o přežití a lepší budoucnost pro sebe a pro svého syna. Po roce je však ve svých dvaadvaceti letech na pokraji celkového vyčerpání, navíc sama bez partnera a zrovna v bolestivém období mezi adopcemi milovaných dětí, a tak volá mamince do Dublinu s návrhem, který sice nepovažuje za ideální, ale v dané situaci za jediný možný – malý Philip by žil u prarodičů s tím, že Phyllis by posílala z Anglie veškeré peníze, které ušetří, na jeho živobytí, navíc by za ním jezdila minimálně pětkrát do roka, a on za ní do Anglie každé prázdniny či svátky.
    A tak v srpnu 1953 přichází do Dublinu přesně ve svých čtyřech letech, s polovinou černošské krve v Anglii narozený, budoucí velký irský vlastenec, katolík, básník, hudebník, textař, zpěvák a především jedna z největších postav v dějinách irské populární hudby – Philip „Phil“ Lynott.

 

* * *

 

    Sarah Lynottová porodila svému muži celkem devět dětí, z nichž to poslední dokonce v úctyhodných jednapadesáti letech pouhý rok předtím, než Phyllis přivedla v Anglii na svět vnuka Philipa, který svým příchodem do Lynottovské domácnosti v dublinském Crumlinu teď získává vlastně tři sourozence, jelikož jeho tetě Irene je teprve deset, strýčkům Timovi sedm a Peterovi něco přes rok, a vlastně také nové rodiče, vychovávající Philipa stejně laskavě či přísně jako své vlastní potomky, zatímco „víkendová“ Phyllis je tou vzácnou mladou, krásnou, rozmazlující a nikdy netrestající maminkou, s níž si její syn časem vytvoří vztah, jež se bude spíše podobat vztahu k milované starší sestře a kamarádce, které se může svěřit se vším.
    Lynottovi malého Philipa zprvu vydávají za syna Phyllisiny kamarádky, kterého adoptovali. Jak však roste a tvář a se mu začíná protahovat do typicky lynottovských tvarů, je všem sousedům jasné, která bije. Nemanželské dítě a černoch k tomu, no to je ale ostuda, četla chudák Sarah na ulici ve tvářích sousedů a kolemjdoucích. Jeho okolí si ale časem na Philipa zvyklo, a ten se brzy stává velice populární dublinskou figurkou, kterou se nedá přehlédnout, a údajně snad také prvním irským černochem. Phyllis: „Když byl malý a já ho vozila v kočárku, všichni si nás prohlíželi, protože byl černý. Potom když vyrostl a my si spolu někam vyrazili, lidé si nás zase divně prohlíželi, protože si mysleli, že jsem jeho štětka. Bylo to něco jako ‚Kdo je ta stará ochechula s tím mladým klukem? Odporné!‘ Prostě jste neměli šanci.“
    Kromě vášně pro fotbal se u malého, astmatem trpícího Phila začnou brzy projevovat sklony k šoumenství a předvádění se, jak doma v kruhu rodinném, tak mezi kamarády ve škole, a také fascinace hrdiny Divokého západu a bájnými postavami staré irské mytologie a v neposlední řadě komiksy, zejména těmi o Supermanovi, které si dokonce sám vymýšlí a tužkou a perem ilustruje. Všechny tyto vlivy nasává jako houba, a po letech najdeme jejich výrazné otisky v jeho písňových textech.
    Zájem o hudbu ve Philovi probouzí „bratrostrýc“ Tim, který už v té době chodil do práce a veškeré volné finance utrácel za jazzové, soulové, folkové a rhythm&bluesové gramodesky americké provenience, později to byly nahrávky britských heavyrockových kapel jako Cream či The Who. Přímo zodpovědný za to, že se Philip vydá ve svých patnácti letech na dráhu aktivního muzikanta, se však stane další „bráška“, o rok starší Peter, který se naučil hrát trochu na kytaru a celkem obstojně zpíval, což mu společně s přitažlivým vzhledem vyneslo místo frontmana v kapele The Sundowners. Tato skutečnost neunikla pozornosti jednomu ze sousedů, nějakému Joe Smithovi, který dával dohromady podobnou kapelu s názvem The Black Eagles kolem svých dvou synů, kytaristy a baskytaristy, a jediné, co jí chybělo, byl zpěvák, jenž by dokázal zaujmout zejména návštěvnice tanečních zábav nejen svým hudebním talentem. U Petera však se svou nabídkou nepořídil a tak se rozhodl angažovat místo něj Phila, který by mu pomohl Petera do kapely nalákat a jehož by poté s největší pravděpodobností vyhodil.
    Tento ne zrovna pěkný úmysl však vzal okamžitě za své, když se Phil na své první zkoušce s Černými orli chopí mikrofonu a začne zpívat. V tu ráno manažer Smith věděl, že našel pro své hochy toho pravého. Phil na podiu nejen dobře vypadal a čistě intonoval, ale navíc disponoval osobnostním i výrazovým charismatem, kvalitami, jež v něm dávaly už tehdy tušit budoucí hvězdu. To se brzy potvrdilo na zvýšené poptávce po vystoupeních The Black Eagles, jejichž nový zpěvák se ve svých patnácti už začíná těšit na klubovém a tancovačkovém okruhu nebývalou popularitou.
    A právě na jednom z těchto vystoupení, konkrétně v St. Paul’s Hall, kde se Smithovým svěřencům podařilo získat stálé angažmá, se poprvé na jevišti, byť zatím ne jako spoluhráči, ale pouze jako spoluúčinkující, sejdou dva muži, zatím chlapci školou povinní, kteří spolu ponesou prapor budoucí veleúspěšné formace Thin Lizzy od jejího vzniku až do úplného konce – Philip Lynott a náš starý dobrý známý Brian Downey.

 

Další informace

DOSTUPNOST:  KNIHA SE PŘIPRAVUJE
Jazyk:  Čeština
Katalogové číslo:  BIO2015001
Aranžmá:  Hudební biografie
Kód aranžmá:  BOOK
Médium:  Kniha
Autorství:  Zdeněk Šotola
« Zpět
 

Komentáře - Zdeněk Šotola: Thin Lizzy - Rockový mejdan se smutným koncem

Komentáře jsou zobrazeny jen zaregistrovaným a přihlášeným uživatelům.